Příběhy ze Zakouze

24.04.2019 12:00

Jana Brnušáková žije pod brdským kopcem Plešivec, který je obklopen záhadami a tajemstvími. Toto mysteriózní místo ji neustále inspiruje a díky němu vznikla také třídílná fantasy série. Recenzi prvního dílu s názvem Královna ze Železné hory jste si mohli na našem projektu přečíst již dříve. Autorka však svou spisovatelskou dráhu začala básnickou sbírkou Na křídlech holubic. Zatím poslední kniha, kterou Jana Brnušáková vydala, je určena malým čtenářům.

Králíček Toby a liška Pampe se dostanou do Zakouze. Zakouze je zkratkou Zapomenuté kouzelné země, kde lidé rozumí zvířátkům a zvířátka lidem. V Zakouze žije nejen spousta tvorů, ale i děda Hejkal, který rozumí bylinkám. Je to velká země a králíček s liškou ji velice rádi a také s chutí prozkoumají

V první řadě čtenáře zaujme formát. Na knihu má netypický rozměr a tím je A4. Na druhý pohled překvapí žlutá liška na obálce. Mohlo by se zdát, že v tiskárně došla barva, ale po přečtení několika stránek čtenář zjistí, že liška je opravdu žlutá. Z jakého důvodu to tak je, vyplyne z vyprávění.

Z příběhu se čtenář také dozví několik drobných informací o zvířátkách, jako jsou třeba bobři nebo netopýr. Děti se dočtou i něco málo o bylinkách. Ale určitě jim kniha nedodá tolik informací, aby se titul stal naučným nebo poučným. Titul je spíše pohádkový s volně plynoucím dějem bez velké gradace.

Fantazijní prvky tu zastupují mluvící zvířátka. Reálnou část představují děti Linda a Láďa. Sourozenci bydlí s rodiči v domě na okraji louky, ve kterém dříve žil děda Hejkal, než se odstěhoval do Zakouze.

(Trochu) zápornou postavou je netopýr Bojmír. Autorka mu přiřkla nejen lehkou zlomyslnost, ale také mírumilovnost. „On není zlý, je jen trochu vznětlivý. Jednou lovil hmyz v bažinách, kde roste ďáblík. To je taková potměšilá jedovatá kytka a můj přítel se trochu nadýchal její zlomyslné vůně.“(str. 14)

V celé knize jsou zvířátka pojmenována podle svých vlastností. Nebo je to spíše opačně? Najdete tu tak kočku Gwendolínu, zkráceně Línu nebo bobra Bořivoje.

Kapitoly jsou středně dlouhé, délka ale může čtenáře zmást díky již jednou zmiňovanému formátu. Dialogy střídají popis, oba typy jsou rovnoměrně rozloženy. Pohádkový příběh je čtivý a zajímavě napsaný. Co ale může malému čtenáři nebo předčítajícímu vadit, jsou dlouhá souvětí. Občas by šla některá rozdělit i do více vět.

Hned druhý den časně ráno vyrazili do kouzelné země. Pospíchali oslovit květinu ještě před východem slunce a také navštívili dědův srub, protože pak už nemohli mluvit a těžko by dědovi vysvětlili, že drží bobříka mlčení. 

Bobří sourozenci už seděli pod hradem a místo pozdravu jen zamávali packami. Tentokrát se honili jen chvíli, měli strach, že jeden z nich zapomene v návalu radosti držet jazyk za zuby. Jíst ale mohli, v ochutnávání větviček jim nic nebránilo. Pampe naštěstí našla v misce jako obvykle dost jídla, takže se spokojeně vyhřívala na sluníčku. (str. 19)

Ke každé dětské knize patří ilustrace. Tady se o ně postarala Lenka Šedivá. Obrázky jsou nejen celostránkové, ale jsou vloženy i k textu. Jejich ztvárnění je jednoduché bez přílišných detailů. Vhodně doplňují celé vyprávění a vypichují některé situace.

Z příběhu přece jenom plyne poučení – bez přátelské pomoci a bez kamarádství by bylo na světě smutno.