Josef Brodil - ukázka z románu 'Druhý život'

20.12.2017 09:32

Josef se ponořil do vody i s hlavou a ráznými tempy plaval dál od břehu. Chladivá vlna mu zaplavila rozpálený mozek. Konečně klid! Po padesáti metrech, když unikl z mírně zakalené vody kolem pobřeží, nasadil pomalý, prsařský styl a rozvážnými tempy, s hlavou nad hladinou, plaval k bójce označující konec vyhrazeného prostoru pro plavce. Bylo krásné, letní odpoledne. Nebeské ohniště se již klonilo k horizontu, ale zlaté linky slunečních paprsků ještě s dostatečnou intenzitou klouzaly po azuru oblohy a zabodávaly se do chladivé náruče mořských vln. Italské pobřeží na druhé straně zálivu se dalo v modravém oparu spíš tušit, než vidět.

Z ničeho nic Josefa napadlo, jak by to vypadalo, kdyby záliv přeplaval, spálil za sebou všechny mosty a začal nový život s jinou identitou. V Schengenském prostoru, který zaručuje volný pohyb lidí, by to neměl být problém. Pokud si vzpomíná, identifikační znaky mu dosud nebyly odebrány a tak ho těžko někdo najde.  Myšlenka ho natolik zaujala, že si s ní začal pohrávat a ani si nevšiml, že už minul bójku. Představoval si, jak ho půjdou hledat a na břehu najdou kabelu s tričkem, ručníkem, kroxkami a hodinkami značky Prim. Pomyšlení, že zůstanou neschopni běžného života, klíčky od auta počínaje a heslem k platební kartě konče, mu vyloudilo na tváři cynický úsměv. ‚Jen ať poznají, že život není jen zábava,‘ pomyslel si a rázoval dlouhými tempy k náhle přijatému cíli, k vytouženému břehu svobody. ‚Jak to může být daleko? Pět kilometrů? Nebo deset?‘ Vzdálenost se dala na moři těžko odhadnout.

Josef nebyl žádným excelentním plavcem, ale na necelých osmapadesát byl ve vynikající kondici. Neovládal žádný plavecký styl, ale zato měl výdrž. Na těch pár kilometrů si věřil. Tím, co bude, až dosáhne protější břeh, se v této chvíli nezabýval. Po dlouhých létech spořádaného života, kdy bylo vše dopředu dáno a jednoznačně předurčeno, ho lákal adrenalin nejistoty a rizika. Dlouhá léta zastával významnou a dobře placenou pozici v soukromé firmě, kde byl majitelem ceněn pro své odborné kvality, organizační schopnosti a spolehlivost. Ani po blížícím se odchodu do zaslouženého, postsocialistického důchodu se nemusel obávat poklesu životní úrovně, protože žádný rozumný podnikatel se dobrovolně s takovými lidmi neloučí, a když odejdou do důchodu, zaměstnají je na smlouvu o provedení práce, nebo úplně na černo a ještě ušetří na mzdových nákladech. Navíc byl Josef dobrý hospodář a přes značné rodinné výdaje měl naspořeny značné finanční rezervy. To vše teď hodil, s docela lehkým srdcem, za hlavu. Na moment mu přišlo na mysl, co bude dělat večer, na pobřeží neznámé země, jen v plavkách a bez bot, ale okamžitě myšlenku zapudil jako nemístnou a kacířskou. Cestou od bójky proplaval čárou zakotvených lodí. Jednu z nich, bílou jachtu s holým stěžněm a pomocným lodním šroubem, míjel v bezprostřední blízkosti. Všiml si zarostlého chlapíka, který stál na palubě, potahoval z cigarety a netečně ho pozoroval. Ostatní lodě vypadaly jako opuštěné. Muž na jachtě nejevil žádnou snahu osamělému plavci pomoci, nebo mu zabránit v další plavbě na širé moře a tak Josef pokračoval nerušeně dál. Asi po hodině měl dojem, že je někde uprostřed mezi oběma břehy. Byl již částečně unaven, trochu prokřehlý a píchalo ho v levém kyčelním kloubu. ‚Horká káva by bodla!‘ pomyslel si, ale u vědomí, že nápad nelze realizovat, se jím přestal zabývat. Chvíli si odpočal šlapáním vody. Jak se při tom otáčel kolem své osy, měl dojem, že jachta se zarostlým mužem, kterou před hodinou míjel, se poněkud přiblížila k němu. ‚To se mi asi zdá‘, pomyslel si a plaval dál.