Demagogie

11.04.2019 10:52

Nedávno jsem se dostal do diskuze s jedním známým, potažmo příbuzným ve vztahu, který nedokáži definovat. Stalo se tak u příležitosti oslavy narozenin mého syna, jehož existence vlastně tvoří svorník mezi námi. Jak už to na podobných oslavách bývá, řeč se točila směrem nikam, hlavně, aby se nenastolilo nějaké závažné téma. To je přece při nezávazném rozhovoru lepších lidí tabu! V takto postaveném společenském klišé však mám občas neodolatelné nutkání právě takové téma nastolit. Jednak proto, že rád mluvím o něčem, jednak mám potřebu takovou společnost dráždit a nutit ji, aby odkryla karty, jinak řečeno, aby prolomila zábrany společenského pokrytectví a šla s kůží na trh. Po každé vypité sklence vína je toto nutkání silnější a naléhavější, moje slovní returny stále provokativnější, cílící k jádru problému. Takto nastavená diskuze kulminuje těsně před odchodem do otevřeného verbálního střetu a zpravidla donutí účastníky odhodit masku pokrytectví.

Při debatě jsme se dostali k postojům elit států, jež se dlouhodobě honosí demokratickými tradicemi, humanizmem a prosazováním lidských práv pro všechny obyvatele planety. Zatímco můj společník tvrdil, že rasové zákony vymysleli němečtí nacisté odděleně od vyspělého zbytku světa, který na pozicích humanizmu a demokracie setrvával bez jakýchkoliv pochybností, já jsem si dovolil poznámku, že ve Stoletém staříkovi autor píše o tom, jak v demokratickém a vyspělém Švédsku vládly před druhou světovou válkou zákony, které umožňovaly kastraci tzv. závadových skupin, mezi něž byli řazeni zločinci, postižení, barevní a židé. Jinde jsem zase četl, že se v té době chodily někde v Alabamě děti v neděli odpoledne dívat, jak jejich tátové upalují provinilého černocha. Partner v diskuzi na mě nevěřícně hleděl. Dvakrát jsem se ho zeptal, jestli zmíněnou knihu četl. Tvrdil, že ano, ale o uvedeném odstavci prohlásil, že si ho nepamatuje. Moje životní zkušenosti říkají, že lidský mozek má schopnost vytěsnit z paměti nepříjemné vzpomínky a informace, které by mohly vyvolat pochybnosti o správnosti právě vyznávaných názorů, postojů k současným elitám a čistotě cílů, ale hlavně o humánnosti cesty k těmto cílům vedoucí. Na závěr debaty jsem podotkl, že Hitler sehrál těmto čisto skvoucím elitám Evropy a Ameriky roli Ježíše Krista tím, že vzal všechny jejich viny na sebe, protože prohrál válku. Veškeré zlo světa svedli na něho a sami se očistili. Vůbec jim nevadilo, že se k dosažení tohoto cíle spojili s minimálně stejným zločincem, Stalinem a velkou část světa, kterému slibovali demokracii a svobodu mu nechali napospas.

Z kontextu si můj diskuzní partner vybral jen jednu větu, na níž reagoval pohoršeným výkřikem:

„Ty srovnáváš Hitlera s Kristem?!“ Byl jsem tak překvapen jeho myšlenkovou zkratkou, nebo lépe řečeno veletočem, že jsem zmohl jen na jediné:

„Co na to říkáš?“ Hleděl na mne jako na něco, co narušilo jeho klid a spokojenost se sebou samým a na moji otázku podrážděně zareagoval:

„Teď nic! Asi je to na delší diskuzi.“ Pravděpodobně potřeboval doplnit munici z těch zaručeně správných zdrojů. Jestli máte někdo lepší ukázku z ušlechtilé demagogie, rád se s ní seznámím.