Věra Kadlecová

Narodila se před více jak padesáti roky v Plzni, ale skoro tři desítky let žije na Šumavě, kterou stále považuje za nejkrásnějším české pohoří. V průběhu života se zajímala o vše možné, něco ji uchvátilo na okamžik, jiné třeba na celé roky. Jedna záliba se jí však drží jako klíště už od časů, kdy jí babička začala předčítat první pohádky a to, knihy. Jejich vůně ji dodnes přitahuje jako magnet a vášeň pro psaná slova ji neopustila ani na okamžik. Stála jí po boku věrně jako voják v dobách veselých i smutných. Vždy oceňovala jejich krásnou vlastnost, být tam, kde se po nich dá lehce sáhnout. V knihách našla zábavu, rozptýlení, někdy pomoc a možná i zapomnění na to zlé, co život dal. Od doby, kdy začala vnímat psaný text, pátrala v knihách po vzorech, radách i řešení různých situací, aniž si to uvědomovala. Prožívala příběhy svých hrdinů, žila s nimi, fandila jim a jen velmi nerada je opouštěla. Ráda unikala z reality všedních dnů do báječných osudů fiktivních hrdinů, zhlížela se v nich, byli pro ni ikonou, varováním i poučením. Toužila zaplnit knihami svůj život i profesně a tak si v deváté třídě napsala přihlášku na gymnázium. Snila o pokračování na filozofické fakultě, či aspoň knihovnické nástavbě. Osud a režim však rozhodly jinak, když jí byla vnucena kariéra v gastronomii, oboru na hony vzdáleném jejím představám a snům.

Dlouho ji lákalo napsat výplody své fantazie a několikrát s tím i začala, ale vždy došla k závěru, že je to rouhání, tvrdit sama sobě, že je spisovatelka. Defilé autorů, dle jejího názoru vynikajících, bylo totiž příliš dlouhé. A tak své počiny házela do koše s pocitem studu. Styděla se sama před sebou. Dokud měla slova pouze v hlavě, bylo všechno v pořádku. Příběh jí běžel v mozku jako film, vznikaly zápletky a konflikty a ona se těšila, až všechno pustí na papír. Euforie jí však vydržela jen do okamžiku, než se to opravdu stalo. Myšlenky „černé na bílém“ už jí zdaleka nepřišly tak světoborné, příběh se zdál plytký, banální, jednoduše příšerný. Ihned ty ubohoučké odstavce srovnala s právě rozečtenou knihou svého oblíbeného autora a tvář se jí zarděla hanbou. Hlavou se jí mihlo: ‚Vedle něho se přece nikdy nemůžu postavit!‘ Tím vynesla ortel nad svou opovážlivostí, papír roztrhala a blok pohřbila do nejspodnějšího šuplíku do doby, než ji zase něco napadlo. Takhle to šlo mnoho let a ona svou laťku nesundala ani o píď.

Téma a hlavní hrdinku knihy románu Panenka, nosila Věra Kadlecová v hlavě dobrých patnáct let, dvakrát dokonce napsala první kapitolu, ale bez valného výsledku, načež oba pokusy šly do koše, jako ty předchozí. Pak si uvědomila, že vyměřený čas neúprosně utíká a reálně hrozí, že s takovým přístupem nenapíše nic. Jejím největším osobní problém totiž byli dokonalí autoři. Takového J. M. Simmela s úsměškem na rtech denně vyháněla z kouta pokoje, ale vzápětí si stejně obstarala jeho další knihu a při jejím hltání zapomněla, že chtěla něco psát. A pak nastal ten kýžený zlom. Stalo se to v okamžiku, kdy byla nucena těžce, fyzicky pracovat. A stal se zázrak! Jednou večer, ubitá padla do křesla s úmyslem přečíst, před ulehnutím, pár stránek, když jí hlavou bleskla myšlenka, která letěla rychleji, než stačila doběhnout pro ten zatracený blok a našla píšící propisku. Konečně usedla a myšlenka, světe div se, nejenže počkala, až ji zhmotní, ale chrlila mladší sestřičky tak dlouho, až rozkošatila příběh do devadesáti pěti stran formátu A4. A co víc, ty stránky měly smysl a příběh stál na pevných základech. Nezbortil se, ani když do něj nesčetněkrát zasáhla ve snaze dodat mu dokonalosti. Zázrak sliboval ještě nějaký čas setrvat a vynahradit jí ztracená léta. Využila toho, a přišel na svět román Vina, volné pokračování Panenky. Na závěr je nutno dodat, že autorka dvou vynikajících románů se zabývá úvahou, zda by ještě zvládla nějakou hodně namáhavou manuální práci, abych dostála slibu čtenářkám a napsala třetí pokračování.