Josef Brodil

Vážená redakce!

Před časem jste napsali ve Vašem listě, že jste ochotni uveřejnit kratší prozaické útvary mladých, začínajících autorů. Nejsem sice již mladý, ale každopádně jsem začínající autor. Na základě vašeho prohlášení si vám dovoluji nabídnout k otištění svůj nedokonalý výtvor, přesně v duchu rčení Jaroslava Haška o tom, jak autor duchaplným dopisem nabízí své bezduché dílo. Nebude-li se vám moje dílko hodit k otištění, prosím vás, vraťte ho laskavě na níže uvedenou adresu.

S nepřekonatelnou úctou a obavami                                          podpis, adresa

 

Tento průvodní dopis napsal shora uvedený autor v osmdesátých létech minulého století, když dlouhodobě cítil neodolatelnou potřebu psát a tím sdělovat své myšlenky jiným lidem. Samozřejmě nikdo neodpověděl, už proto, že lidé neprověření komunistickou stranou, potenciální nositelé jiných, než oficiálnch názorů, nebyli do veřejného informačního prostoru vůbec připuštěni. Jeho dílko obnášelo v té době pár povídek a nedokončenou dobrodružnou knížku pro chlapce. Z knížky předčítal klukům v autobusu, při cestách na sportovní akce a zdálo se mu, že je příběh zaujal. Také jim vyprávěl různé historické i biblické příběhy, které upravil do srozumitelné formy. Výsledkem bylo, že rodiče seděli vpředu a chlapci vzadu doslova hltali, celou cestu, každé jeho slovo. To ho utvrzovalo v přesvědčení, že by jeho tvorba mohla někoho zaujmout. V této nelehké době měl rodinu, poměrně náročné zaměstnání a ještě soukromě podnikal na tehdejší povolení soukromé pracovní činnosti. Před rokem 1989 už měl na vedlejšce rozjetý docela pěkný byznys, s příjmem přesahujícím plat v továrně. Přesto cítil neustálé nutkání psát, případně zabývat se historií a zeměpisem, tedy obory, které ho v dětství nejvíce bavily. Ostatní činnosti považoval jaksi za prozatímní, jako nutný prostředek k obživě. Pak přišel rok 1989, kdy zaměnil vedlejšku za soukromé podnikání na plný úvazek. Dalších, více jak dvacet let se věnoval budování firmy, tvorbě vlastního výrobního programu a rodině. Občasné záchvěvy touhy po literární činnosti v duchu tlumil poukazem, že nyní na to není čas, není myšlenkový prostor, ale že se k tomu vrátí, až bude, tak říkajíc, za vodou. Tato situace bohužel za celé období nenastala. Problémů spíše přibývalo a byly stále jaksi obtížnější. Celé podnikání bylo pro něho napínavou hrou. Nepotřeboval alkohol, cigarety, dovolenou, cestování ani jinou zábavu. Nepotřeboval Sportku, kasino ani karty. Podnikání mu dalo vše. Nebudoval ani soukromý luxus, ale všechny peníze reinvestoval do firmy.

Po dvaceti létech zjistil, že už toho bylo dost a že nadešel čas svoje aktivní podnikání ukončit. Řízení firmy předal 30. června 2011 a odstěhoval se na venkov. Chtěl začít ihned psát, ale ouvej, jak a co? Když provedl nezbytné úpravy v novém domě a jeho okolí, odstranil všechny reálné i fiktivní překážky, které by mu mohly bránit v psaní, pocítil strach, obavy a stud. Strach z toho, že se vrhá do neznáma, do prostoru, kde nemá žádný záchytný bod. Obavu z toho, že nebude vědět, co mám psát, jak to má psát a kdo to bude číst. Stud měl před svým nejbližším okolím, že pouští do něčeho tak zbytečného a směšného, jako je pokus o literaturu. Podvědomě začal hledat výmluvy, proč nemůže psát, protože teď musím udělat to a ono, nebo něco jiného. Když poctivě prosondoval své nitro, musel si přiznat, že největší překážkou tvorby je on sám. Období jeho totální rozpolcenosti trvalo asi rok. Pak se mu podařilo zmobilizovat všechny mentální i morální síly a pustit se do psaní. Nejprve to bylo asi dvacet povídek, tento způsob tvorby ho však neuspokojoval. Začal psát ‚Paměti, aneb jak jsem budoval kapitalizmus s lidskou tváří‘. Ukázku z prvního dílu se mu podařilo poslat do nejmenovaného nakladatelství, jehož mladý redaktor ho odbyl lapidární větou: „Každý život holt nevydá na román!“ Takto zjednodušené stanovisko ho trošku nadzvedlo, takže si řekl:

„Skutečný život se vám nelíbí, chcete román. Dobrá, budete ho mít!“

Sedl na to a za dva roky napsal Vzdušný zámek, román z prostředí začínajících podnikatelů v posledním desetiletí minulého století. Dokončil ho v srpnu 2014 a od té doby hledal někoho, kdo by byl ochoten vydat text neznámého autora. Nepovedlo se to ani agentuře, která mu sama nabídla zastupování. Teprve letos, kdy náhodně narazil na nakladatelství Klika, se rozhodl vydat Vzdušný zámek ve vlastním nákladu. Od dokončení Vzdušného zámku napsal další román, s názvem 'Nápady průměrného inteligenta', který vyšel v lednu 2019. Další příběh s romantickym názvem Ostaš, je těsně před dokončením. Rovněž pokročil v Pamětech a v hlavě má ještě několik zásadních námětů, takže bude muset dlouho žít, aby to všechno zvládl.