Konečně nastal den, kdy vyjeli pro zboží. Auto měli zamluveno u obchodníka v německém městě Hof, asi sto kilometrů od českých hranic. Na cestu se vydali oba, protože Karel by doma stejně neměl co dělat. Jedou si pro první práci a první kšeft. Pět set kilometrů tam, pět set zpátky. Když se budou střídat za volantem, zvládnou to na jeden zátah. Auto bude stát skoro tři tisíce marek a to je víc než polovina částky, kterou vložili do společného podniku.

Vyrazili ještě za tmy, ale po půlhodině jízdy už začalo svítat. Cesta po dálnici přes Vysočinu byla skutečně kouzelná, a když slunce ozářilo koruny stromů, které se zapichovaly  do  azurové,  bezmračné  oblohy,  rozhostila  se  i v jejich duších veselá nálada, plná optimistického očekávání.  Cesta  rychle  ubíhala  za  nezávazného  klábosení  a vzájemného popichování. Hodinu je zdržel průjezd Prahou, chvíli stáli ve frontě na hranicích. Karel uviděl první německé nápisy.

„Ty vole, jak se budeme s těma Germošama domlouvat? Když to řeknu po pravdě, já umím německy akorát žrat a chlastat.“

„Žádný strachy. Já jsem tři měsíce klepal s kámošama v Dortmundu na stavbě. Základní pokec zvládnu a rozumím dobře. To mám natrénovaný z rakouské televize. Budeš vidět, že všechno pojede jak po másle. Nech to na mně.“

Uháněli dál a dál, nikde nezastavovali, nikde se nezdržovali. Svačinu pojídali za jízdy. Po dvanácté dorazili do Hofu. Půlhodinu jim trvalo, než našli obchodníka s auty. Celé jednání trvalo jen asi hodinu. Auto prohlédli, naložili na valník, převzali papíry a zaplatili. Karel byl s technickým stavem auta spokojen. V duchu si říkal: ‚Za ty peníze? Na to, že je to stará šunka, je to dobrý. Jak to vypadá, nemusí se nic drahýho měnit. Za sto dvacet táců nám to budou trhat z ruky a možná i za víc.‘ Na závěr je obchodník pozval na kávu. Ještě si dohodli další transport na příští týden a hurá na zpáteční cestu.

První úsek s naloženým přívěsem zahájil Vašek. Přece jenom se cítil zkušenější než Karel, který ani neměl auto  a praxi v řízení měl jen s najížděním do dílny.

„Já začnu a dívej se, ať se něco naučíš,“ prohlásil suverénně, když sedal za volant.

„Ty s tím naděláš. Zato ty seš nějakej šofér,“ nedal se Karel, „akorát šoféruješ pípu a děláš machra. Já jsem jezdil na vojně s vétřieskou. To bylo žrádlo!“

„Ty seš leda pára nad šoférovým hovnem,“ smál se Vašek, „cos ty najezdil dopředu, to jsem já nacouval. Uč se, hochu, od zkušenějších. Dobře se ti povede.“

Najeli na dálnici. Vašek rozjíždí letitou sieru rychlostí přes sto kilometrů za hodinu a uhání směrem k hranicím. Provoz je slabý. Sem tam je předjede nějaké rychlejší auto. Asi po deseti kilometrech jízdy přichází dlouhé klesání. Dvouproudá vozovka s odstavným pruhem, sevřená svodidly a středovým plůtkem, se vine v mírném klesání až pod obzor. Tam se zakusuje do kopců lemujících hranice. Dálnice je suchá, dobře značená, přehledná, s minimálním provozem. Přímo vyzývá šoféra: ‚Šlápni káře na krk a pořádně to rozjeď!‘ To také Vašek dělá. Ručička tachometru stoupá na sto třicet a jde dál. Přívěs, který dosud držel za autem stopu jako přišitý, se začíná houpat. Tachometr ukazuje sto padesát. Přívěs se během chvilky rozkývá tak, že celá souprava létá od svodidel ke středovému plotu a zpět. Každou chvíli hrozí, že prorazí svodidla nebo vletí  do protisměru. Z idyly je náhle drama. Karel s obavami pohlédl na Vaška. Ten měl zaťaté zuby, orosené čelo a výraz hrůzy v očích.

„Je to v prdeli, do piče zkurvenej!“ chrčel přes strachem sevřené rty, „To nezvládnu. Je to v hajzlu.“ Karel propadl počáteční panice, ale za okamžik se kupodivu uklidnil. Kritická situace v něm dokonce vyvolala pocit euforie. Natáhl se k volantu, kterým Vašek zběsile cloumal, nebo spíš volant cloumal s Vaškem. Lehce, ale pevně stiskl kamarádovu ruku na volantu a konejšivým hlasem promluvil:

„Klid! Nešlap prudce na brzdu a necasnuj s tím volantem! Jen ho přidržuj. Nech těm vlnám volnej průběh. Brzdi jen motorem! Jak se zpomalíme, tak to přestane.“

Vtom se ozval tupý úder, jako když zubař odlomí zub od okostice. Takové tlumené křap. Auto poskočilo dopředu. Karel se otočil a zadním oknem uviděl, jak přívěs drhne ojí o vozovku a ve vlnách se pomaleji a pomaleji pohybuje vpřed. Vzdálenost mezi autem a přívěsem se každou vteřinou zvětšovala. Mezitím Vašek začal brzdit, až zastavil u svodidel. Přívěs v jedné vlně narazil do svodidel a po chvíli rolování se rovněž zastavil.

Karel vyskočil z auta a běžel k přívěsu. Vašek mezitím nacouval s  autem  co  nejblíže  k  místu,  kde  se  přívěs u svodidla zastavil. Umístili výstražný trojúhelník a začali zkoumat příčinu havárie a její důsledky. Příčina, kromě rychlé jízdy, byla jasná hned. V tažném kloubu přívěsu bylo upnuto táhlo tažného zařízení, které se utrhlo od auta i s kulovým čepem. Táhlo z obdélníkového ocelového profilu bylo původně přivařeno k tažnému zařízení. Tedy mělo být. Při bližším ohledání zjistili, že při výrobě zapomněl svářeč na nejdůležitější svár. Byly tam sice vedlejší a podružné sváry, ale ten hlavní, nosný, chyběl.

„To je v prdeli,“ ulevil si Karel, „kdo ti, prosím tě, ten závěs dělal?“

„Ále, firma KTZ. Mají dílnu nedaleko od nás. Pro závěsy tam chodí všichni. Kreténi! Dostali nás do pěknýho průseru. Ale jak se vrátíme, já si to s nima vyřídím,“ hořekoval Vašek. Karel mezitím prohlížel přívěs.

„Při vší smůle jsme měli ještě kliku. Kdybys nejel tak rychle, tak se to nestalo. Koule na autě je vysoko a zatíženej přívěs sedí hodně nízko, protože má nápravy taky už po smrti. Oj trčela dovrchu, přívěs chytl  vítr zespodu  a rozkymácel celou soupravu,“ odborně hodnotil Karel prvotní příčinu havárie. „A ta nájezdová brzda,“ ukázal na předek oje, „brzdila naposledy za předmnichovské republiky. Kde ten tvůj bratranec takovej krám vzal?“

„No jo, ty seš moc chytrej. Taks měl řídit sám. Po bitvě je každej generál,“ rozčiloval se Vašek. Karel raději neodpovídal a mlčky pokračoval v prohlídce přívěsu. Bylo nutno rychle sbalit saky paky a vypadnout z dálnice, než přijede policie. Nákladu se naštěstí nic nestalo. Trochu házelo pravé přední kolo, ale pomalu se   s tím dalo jet. Deformovaný blatník vyrovnali, jak jen bylo holýma rukama možno, aby nedrhnul o kola. Teď jen jak za sebou co nejrychleji zahladit stopy?

„Už to mám,“ vykřikl Karel, „vytáhni lano, uvážeme přívěs za chňapku tady k tomu příčníku,“ ukázal na příčný nosník tažného zařízení, „pomalu s tím dojedeme na exit a tam si promyslíme, co dál.“

Vašek mlčky přikývl. Kvapně se pustili do práce. Ruce se jim třásly rozčilením, na čelech se perlily kapičky potu. Oblečení v civilních šatech, s rukama od šmíru, váleli se pod autem, zvedali přední část přívěsu, aby ho připevnili k autu co nejkratším úvazkem tak, aby oj nedrhla o vozovku. Konečně se jim to povedlo. Posbírali, co měli venku, naskočili do auta a Vašek nastartoval.

„Ale pomalu,“ houkl na něho Karel, „maximálně na dvojáka, ať to zase neurveš.“

„Nechceš se na to vykašlat? Tak pojď řídit sám, když seš tak chytrej,“ rozčílil se Vašek.

„Jen si, příteli, vyžer, co sis navařil,“ usmál se Karel    a Vašek přátelsky kontroval:

„Máš pravdu. Zmákli jsme to. Jsme dobří parťáci. Dík za pomoc.“