tři absurdity

(plus jedna, ani ne tak absurdní, spíše smutná)

Při reinkarnaci stránek Vydavatelství Brázdil jsem chtěl v rubrice Willow tematicky i obsahově navázat na Blog starých stránek. Jenže u vědomí skutečností, že za prvé ‚do stejné řeky dvakrát nevstoupíš‘ a za druhé ‚patlání se v minulosti je jen pro slabochy‘, jsem tuto myšlenku zavrhl a rozhodl se začít s čistým stolem.

Protože znovuzrození stránek souvisí s vydáním první letošní knihy ve Vydavatelství Brázdil a probíhá na začátku roku 2024, napadlo mě v prvním článku rubriky spojit tři absurdity, které jsem v tomto období ve veřejném prostoru zaznamenal. Tyto události spolu zdánlivě nemají nic společného, ale hloubavý člověk si může určitých souvislostí povšimnout.

Úvodní obrázek může předznamenat absurditu čtvrtou. U vnímavého člověka může hustá síť vzdušných kořenů vrby vyvolat jednak radostný úžas nad dílem přírody, jednak skepsi nad složitostí života.

Absurdita číslo jedna: Zemědělci si stěžují na invazi hlodavců na polích. Žádají zvýšení limitu použití jedu k jejich likvidaci a mezi řádky naznačují, že jinak bude hlad. Očekávám, že se někdo připojí prohlášením, že to způsobuje oteplování planety, jiní budou kontrovat zase jinými názory a bude na světě úderný kyj. Státe dej! Dej povolení na zvýšení limitu použití jedů, a pak to všechno zaplať! Mám s jedem proti hlodavcům osobní zkušenost, když jsem málem otrávil naši Lindu. Nenapadlo mě totiž, že malý pes dokáže odsunout z nory cihlu, když mu pod ní něco voní. Šel jsem se tedy podívat na blízké pole, abych zjistil skutečný stav. Prošel jsem asi dva kilometry dlouhý, ozimem osetý lán, a kromě dvou nor na okraji cesty jsem žádnou díru do země nenašel. Možná tam nějací hraboši jsou, ale jejich počet určitě nepřesahuje hranici katastrofy. Z toho usuzuji, že jde o místní záležitost, a tedy není nutno sypat do země další tisíce tun jedu. Pokud stát takové povolení vydá, měl by současně dát peníze na zvýšení nemocničních kapacit pro léčení rakoviny. Je zde i druhý pohled. Dotace na jed, jako každá jiná, naláká zájemce z řad agrárních molochů, stavících svou ekonomiku na podpůrných programech. Kdo bude zjišťovat, kde hraboši jsou a kde ne a kdo to zaplatí? Já bych jednu radu měl. Což tak občas zorat pole?

Absurdita číslo dvě: Odvoz odpadu. Když rozmístili po vesnici kontejnery, jako uvědomělý občan jsem začal třídit odpad. Umývám i kelímky od jogurtu, aby v domě nepáchly. Od toho okamžiku byly za týden v popelnici dva pytlíky místo dosavadních čtyř a já jsem si vždy říkal, že by se cyklus vyvážení dal prodloužit z týdne jednoho na dva. Ušetřilo by se padesát procent nákladů. Nejen na Kuka vozech a jejich obsluze, ale i na ředitelství. Jaké bylo moje překvapení, když jsem se v prvním letošním čísle obecního věstníku dočetl, že domovní odpad se bude vyvážet jednou za dva týdny, abychom udrželi dosavadní cenu. Cenou je míněna obecní daň osm set korun za osobu ročně. Pro toho, kdo nechápe rozdíl mezi cenou a daní podotýkám, že daň platit musím, kdežto cenu platím za to, co si objednám. Všichni žehrají na obchodníky s energiemi, že nás natahují, ale že si popeláři přimastí plných sto procent, takové maličkostí si nikdo nevšimne, a to nemluvím o tom, kdo tady vlastně krmí inflaci. Nakonec ještě třešinku na dortu. Nezadržitelně se blíží konec února a popeláři tady byli od začátku roku jen jednou. Jsem zvědav na středu, kdy mají řádný cyklus.

Absurdita číslo tři: Kauza Čapí hnízdo. Déle jak deset let se justiční orgány, s podporou politiků stran dříve opozičních, dnes vládních, snaží odsoudit Andreje Babiše a jeho úřednici za neoprávněné čerpání dotace na stavbu Čapího hnízda. Dlouho o kauze čtu, ale věc jsem blíž nezkoumal. Až dnes jsem zjistil, že je to hotel. Sice s bazénem a možná s bůhví jakým vybavením, ale pořád je to jen ubytovací zařízení. V první fázi musím říct, že nechápu, proč unie, potažmo stát, takové aktivity vůbec finančně podporuje. Je to stejná zvrácenost, jako dotovat budovatele golfových hřišť, nebo lyžařských areálů. Podle mého názoru mají být tyto luxusní výmysly duplicitním jevem blahobytu, ne prioritou státu, který není schopen sestavit vyrovnaný rozpočet. To je ovšem neřest jakýchkoliv dotací. O těch obecně si myslím, že po třiceti letech budování evropské náhražky kapitalismu, nebo socialismu (každý si může vybrat dle své nátury), je takové rozdávání peněz jednak hrubé porušení tržních mechanizmů, jednak zdrojem největší korupce a zlodějny od dob reálného socialismu. Proč tedy pronásledují jen Babiše, když podobné machinace dělá celý nejen podnikatelský, ale i politický a právnický sektor? Od začátku této kauzy tvrdím, že na takto uvařené nudli ho jeho odpůrci neutáhnou. Pokud je mi známo, tak všechny dotace tohoto typu mají jednu stěžejní podmínku. Příjemce nesmí objekt dotace pět let po jejím poskytnutí prodat a tu Andrej Babiš splnil. Ostatní je jen folklór, jen tanečky, aby justiční orgány měly co dělat a novináři o čem psát. To je vše. Na druhé straně si nikdo nepovšimnul skutečnosti, že stěžejní podíl na inflaci minulých měsíců měly, vedle cen energií, také ze řetězu utržené ceny potravin a v této oblasti mají Babišovy firmy minimálně oligopolní postavení. Hrstka hráčů ovládajících všechny segmenty zemědělství a potravinářské výroby má, mimo jiné, ideální prostor pro kartelové dohody všeho druhu.   

Jak jsem řekl v úvodu, tři navzájem nesouvisející absurdity. Když se nad nim ovšem člověk zamyslí, jisté nezřetelné souvislosti dostávají jasné kontury. To je však na delší diskuzi a mně se i tak zdá, že na údernou glosu je moje povídání příliš dlouhé. Úplně na závěr jen pointu k potenciálně čtvrté absurditě: Moji oblíbenou vrbu u silnice, kde nikomu nepřekážela, někdo skácel. Pachatele neznám. Asi ji chtěl zkultivovat a na to je ostrá pila nejlepší řešení.