Ten týden jsem měl v továrně odpolední směnu, tak jsem doma pracoval dopoledne. Ve čtvrtek ráno v osm přijelo auto na míru. Myslím, že to bylo nějaké volvo. Nic složitého. Auto mělo pěkné podélné nosníky, což jsem měl nejraději, protože uchycení tažného zařízení na vytrubkované nosníky jsem nejvíc důvěřoval. Bylo tam nějaké obcházení konzoly výfuku na pravé straně, ale nepředpokládal jsem žádný velký problém. Bleskově jsem si udělal náčrtek a zákazníka propustil s tím, že po jedenácté ještě přijede na zkoušku. Jako ke krejčímu. Před devátou přijelo k domu auto. Byl to Mercedes 123, tak zvané piano. Mladý řidič vyskočil z auta a volal na mě:

„Šéfíku! Potřebuju hák tady na to fáro. Ale potřebuju to rychle. Zítra je pozdě. V sobotu jedu na dovolenou, a ještě musím jet pro obytňák.“

Mrknul jsem na hodinky, ještě nebylo devět. Závěs visí natřený v garáži. piano totiž patřilo v té době u mě k nejfrekventovanějším vozidlům. Tažné zařízení jsem uměl vyrobit dopředu a vždy jsem měl nějaké v zásobě.

„Máte-li dvě hodiny čas, můžeme to udělat hned.“

„Perfektní! Tady só klíče od auta. Já si šalinó hópnu do štatlu a vo jedenácti su tady.“ Vrazil mně klíče do ruky, a než jsem se rozkoukal, zmizel za rohem ulice.

„A co, vlı́tnu na to hned, za hoďku a čtvrt je to hotový a pak naheftuju to volvo. To se zvládne.“ Brumlal jsem potichu strategický plán a bleskově dělal přı́pravy k jeho realizaci. Hodil jsem Piano do vjezdu tak, že přednı́ polovina auta byla na chodnı́ku a zadnı́ část trčela do vjezdu. Protože to bylo dlouhé auto, stála přednı́ kola až na vozovce. Zadnı́ kola byla na šikmině vjezdu. Takhle jsem montoval vždycky, a aby mně auto neujelo do garáže, zajišťoval jsem si zadnı́ kola dřevěnými klı́ny. Tentokrát jsem to ale neudělal, abych – slovy klasika – nepromarnil drahocenný čas.

Montáž běžela jako na drátku. Za pětatřicet minut jsem měl mechanickou část za sebou a šel jsem na elektroinstalaci. Tenkrát ještě neexistovaly rychlospojky a všechny spoje se musely letovat natvrdo pájkou. Když foukal vı́tr, který ochlazoval pájku, bylo to o nervy. Ten den bylo bezvětřı́ a pěkně teplo, žádné zdrženı́ nehrozilo. Připravil jsem si svazek elektroinstalace, zapojil sedmipólovou zásuvku, natáhl dráty do zavazadlového prostoru vozidla a začal připojovat na vodiče v autě. Značenı́ drátů jsem sice znal, ale přece jenom pro jistotu jsem jednotlivé dráty napichoval zkoušečkou a kontroloval, zda je tam přı́tomen ten správný proud. Hledal jsem koncové světlo a najednou vidı́m, že zkoušečka svı́tı́ při napı́chnutı́ dvou vodičů. V prvnı́m okamžiku mě to zmátlo, ale vzápětı́ jsem si uvědomil, že druhý drát pod proudem je přı́vod k couvacı́mu světlu.

„Aha, je tam zpátečka,“ brblal jsem potichu. Štvalo mě, že mě cosi tak hloupého zdržuje. Narovnal jsem se a pokročil od kufru k přednı́m dveřı́m u řidiče. Otevřel jsem je, natáhl se přes sedadlo a vyřadil rychlostnı́ páku na neutrál. V tom okamžiku začalo auto pomaloučku couvat do vjezdu. Bleskově jsem se vysoukal z kabiny a zapřel se o přední sloupek dveří. Nemohl jsem však skoro jeden a půl tunový kolos zastavit. Nohy mně ujížděly po kamenném dláždění vjezdu, vozidlo se přehouplo přes obrubník chodníku a nezadržitelně se šinulo do garáže. Zastavilo se v okamžiku, kdy se otevřené dveře zarazily o sloupek plotu. Na něm byla připevněná brána, která byla jen dva metry šedesát široká, a skoro dvoumetrové Piáno nemohlo s otevřenými dveřmi pochopitelně projet. Mělo to jen malou vadu na kráse. Mezi dveřmi auta a sloupkem plotu zůstala sevřená moje levá paže těsně pod ramenem. V momentě mě celého ovládla přı́šerná bolest, která se cyklicky stupňovala, protože dveře i sloupek jsou z oceli, a jak všichni vı́, ocel pružı́. Z očı́ mně vytryskly slzy, na čele a na krku vyrazil pot. Bloudil jsem pohledem kolem sebe, jak mi moje poloha umožňovala, a šeptem hodnotil situaci:

„Tak, to je dobrý, ruka v prdeli, barák v prdeli, cizí́ auto v prdeli!“ To bylo moje výstižné hodnocení situace. Opravdu jsem si živě představoval, co se bude dít, až ruka upadne, utrhnou se dveře, auto sjede do garáže, přitom se rozbije, vyvalí́ protější́ nosnou stěnu domu, no hrůza domyslet. Přes všeobjímající́ bolest jsem se donutil k racionálnímu myšlení́. Manželka byla v práci, děti ve škole. Tehdy u nás žila manželčina maminka, moje tchýně. Hodná osmdesátiletá paní́, která mě vždycky morálně podporovala. Přestože jsem se styděl, začal jsem volat:

„Babičko!“ Sevřeným hrdlem vycházel hlásek tenký jako konipásek. Neslyšela. Byla asi ve svém pokoji, který měl okna otočená do zahrady. Dle možnostı́ jsem se rozhlı́žel po pusté ulici, jestli neuvidı́m někoho, koho bych mohl požádat o pomoc. Nikde ani noha. Stejně bych asi nikoho nepožádal. Jednak jsem pochyboval, že by byl někdo ze sousedstvı́ schopen mi účinně pomoct, jednak bych tu ostudu asi nepřežil. Už jsem viděl ty úšklebky a jı́zlivé poznámky: Viděli jste to? No jó, mistr světa! Nenažranec! Nevı́, jak by zbohatl! To ať ta ruka raději upadne! Rozhodl jsem rezolutně.Jako kdykoliv před tím i potom, když jsem se ocitl v mezní situaci, i tentokrát jsem pochopil, že když si nepomohu sám, nikdo jiný mi nepomůže. Dveře zatím držely, sloupek plotu se váhou vyhnul smě-rem do vjezdu asi o dva centimetry. Natahoval jsem se, co možná nejvíce, do kabiny vozu a pokoušel se dosáhnout na řadicí páku. Pomyslil jsem si:

Když se mně podaří hodit tam kvalt, mám vyhráno. Prostředníček pravé ruky klouzal po kouli na konci páky. Ještě kousíček! Vysoukal jsem se z vozu a pravačkou ještě trochu ohnul sloupek plotu. Posledním zbytkem sil jsem rozhoupal auto a v momentech uvolnění jsem trhal levou paží směrem k vozu, abych aspoň trochu prodloužil rozpětí svých rukou. Pěkně se o tom povídá, ale bolelo to jako čert. Nový pokus. Napnul jsem se tak, že se mi vynaloženým úsilı́m zježily všechny chlupy, dosáhl jsem na páku a jednı́m prstem ji zasunul dopředu. Jednička je tam! Spadl mi kámen ze srdce.

„Zlatej mercedes se svou fajnovou převodovkou,“ pronesl jsem svou obvyklou samomluvou,

„se škodovkou by to tak snadné nebylo.“ Teď ještě dvě vlny bolesti, jak do sebe zapadaly zuby na kolech v převodovce, ještě centimetr ohnout sloupek plotu a ruka byla volná. Uf! Skočil jsem k volantu, nastartoval a vyjel na ulici. Dveře nebyly ani odřené. Když byly celou dobu na takové podložce? Vlastně, kromě ztráty času se nic nestalo. Přestože mě levá ruka při každém pohybu pekelně bolela, bleskově jsem dokončil elektroinstalaci, vyrovnal sloupek plotu, naheftoval a vyzkoušel tažné zařı́zenı́ na volvo, naobědval se a upaloval do práce. Na lı́zánı́ ran je času dost!

Začátkem následujícího roku jsem šel na lékařskou prohlı́dku v rámci přezkoušenı́ svářeče. U závodního lékaře jsem se musel svléct do půl těla. Doktor se dı́val na moji levou paži a zeptal se:

Co se vám tady stalo?“ A prstem poklepal na zelenožlutou modřinu. „To je taková zhmožděnina,“ odvětil jsem vyhýbavě.

„Hm, hm, to byla velká zhmožděnina!“ pronesl pomalu a důrazně.

Anděl strážný opět při mně stál! Ale pro jistotu jsem si potom vždycky zakládal kola klı́ny.