Jana oblékli do livreje se znakem pánů rodu zlatého třmene, Ostaš zůstal ve svých šatech. Ostatně jako chlapci z hospodářství, který byl zvyklý na pobyt v přírodě, mu to ani moc nevadilo a na nocleh na seně byl z domova zvyklý. Než běhat s talíři a poháry, ale také sloužit u prevétu a uklízet odpadky, raději hřebelcovat koně a kydat hnůj.

Některé části bojové přípravy však měli společné. Skoro každý den je zkušený panoš Vražek cvičil ve všech disciplínách, které musí rytíř zvládnout. Vražek sám již získal rytířský štít a v bojové družině pana Petra zastával post desátníka, to znamená, že vedl malý oddíl rejtarů, kteří v boji doprovázeli rytíře těžké jízdy, převážně příslušníky panského stavu. U lehké jízdy sloužili synové z rodů nižší šlechty, jako byli svobodníci, zemani, vladykové nebo svobodní rytíři, zatímco neurození knechti sloužili v pěším houfci. Jízdní tak tvořili v družině elitní skupinu a pěšáci byli určeni na podřadnou činnost jak v boji, tak v krátkých obdobích klidu. Ostatně dlouhý mír

nebyl ani žádoucí a vlastně ani možný, protože čím větší měl král, kníže, nebo kterýkoliv z velmožů družinu, tím měl větší moc a byl schopen získat větší majetek, případně odrazit útok a ochránit své poddané. Velkou družinu však nemohl držet v nečinnosti, protože by ji tehdejší primitivní ekonomika neuživila. Proto od časného jara do pozdního podzimu táhly ozbrojené družiny z potyčky do potyčky, z války do války, ať už na lokální, nebo celostátní úrovni. A když byla domácí válka v nedohlednu, musel panovník vymyslet pro družinu jinou práci, nejlépe obracení pohanů na křesťanství, protože útoky proti souvěrcům představitelé církve nelibě nesli. Výboj byl tak významným zdrojem příjmů vlastníka družiny, ale rovněž jediný způsob, jak mohl i prostý bojovník získat nějaký majetek. Nejvýnosnější pak byl obchod s otroky, které lovili v dobytých končinách a prodávali do dalekých zemí.

Mezi pracovními povinnostmi cvičil Vražek půl tuctu jinochů v jízdě na koni, střelbě z luku a boji s ručními zbraněmi. Mezi hochy byl rovněž velmi oblíben zápas, ať už holýma rukama, nebo s holí. Ve většině disciplín byl Ostaš šikovnější než větší a silnější Jan. Po každém utkání, v němž měl Ostaš navrch, bylo na Janovi vidět značné rozladění. Své porážky přijímal zlostně a ironicky označoval svého druha za rytíře z Nemanic a žebráckého krále. Ostaš přecházel Janovy výpady mlčky, ale současně statečně čelil jakýmkoliv pokusům o šikanu z jeho strany. V této věci měl oporu ve Vražkovi, který při výcviku nepřipouštěl jakékoliv stavovské rozdíly.

Situace se vyhrotila někdy v létě, při nácviku klání kolby. Když Ostaš již potřetí shodil dřevcem Jana z koně, jeden z přihlížejících čeledínů, ještě docela malý chlapec, se smíchem rozpustile vykřikl:

„Ten panák už se zase válí!“ V tom okamžiku rozlícený Jan vyskočí na nohy a brunátný vzteky vyběhne k posměváčkovi. Přihlížejícímu štolbovi vytrhne z ruky bič a mlátí bezbranného chlapce hlava nehlava. Ostaš vidí, jak hochovi vytryskne po ráně pramínek krve z obočí, seskočí z koně a svým tělem chrání oběť před rozzuřeným násilníkem.

„To stačí,“ vykřikne a rezolutně Jana odstrčí, „rytíř si nevylévá zlost na slabém a ubohém stvoření. Styď se!“ Jan, zaskočen nenadálým zásahem, není schopen slova.

„Jdi z cesty, ty kmáne,“ rozkřikne se na Ostaše, „jak si dovoluješ na mě vztáhnout ruku? Ustup, ať mohu ztrestat toho drzého nevolníka!“ A když Ostaš neposlouchá a dál ho odstrkuje od plačícího chlapce, udeří ho Jan bičištěm do hlavy a znovu, přímo do obličeje. Ostašovi se ponížením zatmělo v očích. Kryjíc si obličej rukou vyrazí proti Janovi. Ten, překvapen nečekaným protiútokem, nestačí reagovat. Ostaš mu vytrhne bič z ruky a rovněž ho udeří do obličeje. Jen letmo zahlédne rudou čáru, která po ráně přeťala Janovu tvář.

Další úder už nestihl, protože zasáhl Vražek.

„Dost!“ vykřikl rozčileně, rázně vkročil mezi chlapce a roztaženýma rukama je oddělil od sebe neprostupnou zdí. „Vy nevíte, že za půtku mezi družiníky můžete jít na katův špalek? To vás život už tak omrzel?“ Zatímco Ostaš stál mlčky se sklopenou hlavou a bičem v ruce, Jan po ráně skrýval obličej v dlaních a kvílivě naříkal. Po Vražkových výhrůžných slovech se otočil a s hlasitým pláčem běžel do hradu. Tam žaloval vrchnímu číšníkovi, že ho napadl a zbil koňák Ostaš, když trestal vzpurného nevolníka. Rudý šlinec v jeho tváři byl pro vrchního číšníka dostatečným důvodem, aby incident nahlásil panu Petrovi. Ten si povolal Vražka jako přímého svědka.

„Řekni po pravdě, rytíři, jak půtka mezi pážaty vznikla, ať mohu viníky spravedlivě potrestat!“ Vražek rozhodil ruce.

„Chlapci se poprali, Jasnosti, jsou mladí, plní síly, ale bez rozumu.“ Pan Petr upřel na rozpačitě se tvářícího rytíře tvrdý pohled.

„Ty víš, že půtky a souboje mezi družiníky jsou zakázány pod ztrátou hrdla. Pokud neřekneš, jak to skutečně bylo, musím potrestat tebe.“ Vražek se podvědomě přikrčil, protože pana Petra znal a věděl, že nemá daleko od slov k činům.

„Nu,“ začal zvolna, „ti dva cvičili klání kolby a Ostaš třikrát shodil Jana dřevcem z koně. Synek tvého mana Duroše, který klání přihlížel, se zasmál a vykřikl nějakou výsměšnou poznámku. Jan vytrhl štolbovi bič a začal to pachole surově mlátit hlava nehlava. Ostaš šel hocha chránit a postavil se před něho. Rozzuřený Jan místo kluka začal práskat bičem Ostaše. Ten mu po několika ránách bič vytrhl a švihl ho také. Jan propukl v nářek a utíkal žalovat. To je vše, Milosti.“

„Zemanský synek vztáhl ruku na syna urozeného pána,“ rozkřikl se pan Petr, „za to ho vydám katovi a posměváčka nech vymrskat metlou, aby si pamatoval, že pánovi se nesmí posmívat.“ Vražek se ještě více nahrbil, ale přesto si dovolil oponovat:

„Pane, prosím tě, dej průchod své milosti a nenič mladý život. Ostaš pochází sice z nižší, ale také urozené rodiny a jeho otec Jurik je vážený zeman a čestný muž. Snažně prosím, dej mu ještě příležitost prokázat tvé Milosti věrnost, odvahu a neobvyklou zručnost v bojovém umění.“

„Je skutečně tak výjimečný?“ otázal se pan Petr nevěřícně.

„Je nejlepší, jakého jsem kdy viděl, pane. Bude z něho skvělý bojovník. Má jen jednu slabinu,“ zaleskly se Vražkovi dojetím oči.

„Jakou?“

„Nesnáší, když se slabšímu nespravedlivě ubližuje.“

„To není slabina, ale rytířská ctnost,“ zabručel vladař a po chvíli váhání smířlivěji pokračoval, „dobrá, když se za něho tak přimlouváš, dám na tebe, ale pokud nebudeš mít pravdu a ten zázrak zase provede nějakou lumpárnu, budete viset vedle sebe!“ a když viděl Vražkův spokojený úsměv, ostřejším tónem uvedl věci do tvrdé reality: „Úplně trestu ale neujde! Katův holomek mu vyplatí třicet ran důtkami, pak na tři dny do temnice a nezapomeň mu říct, že ti vděčí za život. Ty sám vymrskáš metlou nejen toho darebného kluka, ale tak Jana, aby příště nevyvolával spory.“

Vražek se po vynesení verdiktu uklonil a odkvačil rozsudek realizovat. Kluka přehnul přes koleno a naložil mu jich, co se do něho vešlo, ale obzvláště si dal záležet na Janovi, který si po výprasku dlouho nemohl sednout na zadek.

Ostaše čekala exekuce v katovně. Přivedl ho tam mladý rychtářův biřic. Svlékli ho a přivázali na nízkou kozu k tomu účelu určenou, holomek prováděl exekuci a biřic počítal. Hned po první ráně sedmipramennými koženými důtkami, které byly na koncích pro zvýšení účinnosti opatřeny kovovými hřebíčky, se mu objevily na zádech kapičky krve. Bolest byla strašná, ale nejhorší pro Ostaše bylo ponížení, kterého se mu dostalo. Při každé ráně zatínal zuby do dřevěné hrušky, kterou mu holomek vstrčil do úst, aby nekřičel. Jen hekal a v duchu počítal s biřicem. To se mu dařilo až do dvaadvaceti a pak se jeho mysl ponořila do milosrdné temnoty. Holomek měl sice při delikventově mdlobě exekuci přerušit, trestaného oživit a pak pokračovat, aby si to užil, ale když viděl, že biřic nic nenamítá, slitoval se nad Ostašem a výprask dokončil při jeho bezvědomí.

 Jana oblékli do livreje se znakem pánů rodu zlatého třmene, Ostaš zůstal ve svých šatech. Ostatně jako chlapci z hospodářství, který byl zvyklý na pobyt v přírodě, mu to ani moc nevadilo a na nocleh na seně byl z domova zvyklý. Než běhat s talíři a poháry, ale také sloužit u prevétu a uklízet odpadky, raději hřebelcovat koně a kydat hnůj.

Některé části bojové přípravy však měli společné. Skoro každý den je zkušený panoš Vražek cvičil ve všech disciplínách, které musí rytíř zvládnout. Vražek sám již získal rytířský štít a v bojové družině pana Petra zastával post desátníka, to znamená, že vedl malý oddíl rejtarů, kteří v boji doprovázeli rytíře těžké jízdy, převážně příslušníky panského stavu. U lehké jízdy sloužili synové z rodů nižší šlechty, jako byli svobodníci, zemani, vladykové nebo svobodní rytíři, zatímco neurození knechti sloužili v pěším houfci. Jízdní tak tvořili v družině elitní skupinu a pěšáci byli určeni na podřadnou činnost jak v boji, tak v krátkých obdobích klidu. Ostatně dlouhý mír

nebyl ani žádoucí a vlastně ani možný, protože čím větší měl král, kníže, nebo kterýkoliv z velmožů družinu, tím měl větší moc a byl schopen získat větší majetek, případně odrazit útok a ochránit své poddané. Velkou družinu však nemohl držet v nečinnosti, protože by ji tehdejší primitivní ekonomika neuživila. Proto od časného jara do pozdního podzimu táhly ozbrojené družiny z potyčky do potyčky, z války do války, ať už na lokální, nebo celostátní úrovni. A když byla domácí válka v nedohlednu, musel panovník vymyslet pro družinu jinou práci, nejlépe obracení pohanů na křesťanství, protože útoky proti souvěrcům představitelé církve nelibě nesli. Výboj byl tak významným zdrojem příjmů vlastníka družiny, ale rovněž jediný způsob, jak mohl i prostý bojovník získat nějaký majetek. Nejvýnosnější pak byl obchod s otroky, které lovili v dobytých končinách a prodávali do dalekých zemí.

Mezi pracovními povinnostmi cvičil Vražek půl tuctu jinochů v jízdě na koni, střelbě z luku a boji s ručními zbraněmi. Mezi hochy byl rovněž velmi oblíben zápas, ať už holýma rukama, nebo s holí. Ve většině disciplín byl Ostaš šikovnější než větší a silnější Jan. Po každém utkání, v němž měl Ostaš navrch, bylo na Janovi vidět značné rozladění. Své porážky přijímal zlostně a ironicky označoval svého druha za rytíře z Nemanic a žebráckého krále. Ostaš přecházel Janovy výpady mlčky, ale současně statečně čelil jakýmkoliv pokusům o šikanu z jeho strany. V této věci měl oporu ve Vražkovi, který při výcviku nepřipouštěl jakékoliv stavovské rozdíly.

Situace se vyhrotila někdy v létě, při nácviku klání kolby. Když Ostaš již potřetí shodil dřevcem Jana z koně, jeden z přihlížejících čeledínů, ještě docela malý chlapec, se smíchem rozpustile vykřikl:

„Ten panák už se zase válí!“ V tom okamžiku rozlícený Jan vyskočí na nohy a brunátný vzteky vyběhne k posměváčkovi. Přihlížejícímu štolbovi vytrhne z ruky bič a mlátí bezbranného chlapce hlava nehlava. Ostaš vidí, jak hochovi vytryskne po ráně pramínek krve z obočí, seskočí z koně a svým tělem chrání oběť před rozzuřeným násilníkem.

„To stačí,“ vykřikne a rezolutně Jana odstrčí, „rytíř si nevylévá zlost na slabém a ubohém stvoření. Styď se!“ Jan, zaskočen nenadálým zásahem, není schopen slova.

„Jdi z cesty, ty kmáne,“ rozkřikne se na Ostaše, „jak si dovoluješ na mě vztáhnout ruku? Ustup, ať mohu ztrestat toho drzého nevolníka!“ A když Ostaš neposlouchá a dál ho odstrkuje od plačícího chlapce, udeří ho Jan bičištěm do hlavy a znovu, přímo do obličeje. Ostašovi se ponížením zatmělo v očích. Kryjíc si obličej rukou vyrazí proti Janovi. Ten, překvapen nečekaným protiútokem, nestačí reagovat. Ostaš mu vytrhne bič z ruky a rovněž ho udeří do obličeje. Jen letmo zahlédne rudou čáru, která po ráně přeťala Janovu tvář.

Další úder už nestihl, protože zasáhl Vražek.

„Dost!“ vykřikl rozčileně, rázně vkročil mezi chlapce a roztaženýma rukama je oddělil od sebe neprostupnou zdí. „Vy nevíte, že za půtku mezi družiníky můžete jít na katův špalek? To vás život už tak omrzel?“ Zatímco Ostaš stál mlčky se sklopenou hlavou a bičem v ruce, Jan po ráně skrýval obličej v dlaních a kvílivě naříkal. Po Vražkových výhrůžných slovech se otočil a s hlasitým pláčem běžel do hradu. Tam žaloval vrchnímu číšníkovi, že ho napadl a zbil koňák Ostaš, když trestal vzpurného nevolníka. Rudý šlinec v jeho tváři byl pro vrchního číšníka dostatečným důvodem, aby incident nahlásil panu Petrovi. Ten si povolal Vražka jako přímého svědka.

„Řekni po pravdě, rytíři, jak půtka mezi pážaty vznikla, ať mohu viníky spravedlivě potrestat!“ Vražek rozhodil ruce.

„Chlapci se poprali, Jasnosti, jsou mladí, plní síly, ale bez rozumu.“ Pan Petr upřel na rozpačitě se tvářícího rytíře tvrdý pohled.

„Ty víš, že půtky a souboje mezi družiníky jsou zakázány pod ztrátou hrdla. Pokud neřekneš, jak to skutečně bylo, musím potrestat tebe.“ Vražek se podvědomě přikrčil, protože pana Petra znal a věděl, že nemá daleko od slov k činům.

„Nu,“ začal zvolna, „ti dva cvičili klání kolby a Ostaš třikrát shodil Jana dřevcem z koně. Synek tvého mana Duroše, který klání přihlížel, se zasmál a vykřikl nějakou výsměšnou poznámku. Jan vytrhl štolbovi bič a začal to pachole surově mlátit hlava nehlava. Ostaš šel hocha chránit a postavil se před něho. Rozzuřený Jan místo kluka začal práskat bičem Ostaše. Ten mu po několika ránách bič vytrhl a švihl ho také. Jan propukl v nářek a utíkal žalovat. To je vše, Milosti.“

„Zemanský synek vztáhl ruku na syna urozeného pána,“ rozkřikl se pan Petr, „za to ho vydám katovi a posměváčka nech vymrskat metlou, aby si pamatoval, že pánovi se nesmí posmívat.“ Vražek se ještě více nahrbil, ale přesto si dovolil oponovat:

„Pane, prosím tě, dej průchod své milosti a nenič mladý život. Ostaš pochází sice z nižší, ale také urozené rodiny a jeho otec Jurik je vážený zeman a čestný muž. Snažně prosím, dej mu ještě příležitost prokázat tvé Milosti věrnost, odvahu a neobvyklou zručnost v bojovém umění.“

„Je skutečně tak výjimečný?“ otázal se pan Petr nevěřícně.

„Je nejlepší, jakého jsem kdy viděl, pane. Bude z něho skvělý bojovník. Má jen jednu slabinu,“ zaleskly se Vražkovi dojetím oči.

„Jakou?“

„Nesnáší, když se slabšímu nespravedlivě ubližuje.“

„To není slabina, ale rytířská ctnost,“ zabručel vladař a po chvíli váhání smířlivěji pokračoval, „dobrá, když se za něho tak přimlouváš, dám na tebe, ale pokud nebudeš mít pravdu a ten zázrak zase provede nějakou lumpárnu, budete viset vedle sebe!“ a když viděl Vražkův spokojený úsměv, ostřejším tónem uvedl věci do tvrdé reality: „Úplně trestu ale neujde! Katův holomek mu vyplatí třicet ran důtkami, pak na tři dny do temnice a nezapomeň mu říct, že ti vděčí za život. Ty sám vymrskáš metlou nejen toho darebného kluka, ale tak Jana, aby příště nevyvolával spory.“

Vražek se po vynesení verdiktu uklonil a odkvačil rozsudek realizovat. Kluka přehnul přes koleno a naložil mu jich, co se do něho vešlo, ale obzvláště si dal záležet na Janovi, který si po výprasku dlouho nemohl sednout na zadek.

Ostaše čekala exekuce v katovně. Přivedl ho tam mladý rychtářův biřic. Svlékli ho a přivázali na nízkou kozu k tomu účelu určenou, holomek prováděl exekuci a biřic počítal. Hned po první ráně sedmipramennými koženými důtkami, které byly na koncích pro zvýšení účinnosti opatřeny kovovými hřebíčky, se mu objevily na zádech kapičky krve. Bolest byla strašná, ale nejhorší pro Ostaše bylo ponížení, kterého se mu dostalo. Při každé ráně zatínal zuby do dřevěné hrušky, kterou mu holomek vstrčil do úst, aby nekřičel. Jen hekal a v duchu počítal s biřicem. To se mu dařilo až do dvaadvaceti a pak se jeho mysl ponořila do milosrdné temnoty. Holomek měl sice při delikventově mdlobě exekuci přerušit, trestaného oživit a pak pokračovat, aby si to užil, ale když viděl, že biřic nic nenamítá, slitoval se nad Ostašem a výprask dokončil při jeho bezvědomí.

 Jana oblékli do livreje se znakem pánů rodu zlatého třmene, Ostaš zůstal ve svých šatech. Ostatně jako chlapci z hospodářství, který byl zvyklý na pobyt v přírodě, mu to ani moc nevadilo a na nocleh na seně byl z domova zvyklý. Než běhat s talíři a poháry, ale také sloužit u prevétu a uklízet odpadky, raději hřebelcovat koně a kydat hnůj.

Některé části bojové přípravy však měli společné. Skoro každý den je zkušený panoš Vražek cvičil ve všech disciplínách, které musí rytíř zvládnout. Vražek sám již získal rytířský štít a v bojové družině pana Petra zastával post desátníka, to znamená, že vedl malý oddíl rejtarů, kteří v boji doprovázeli rytíře těžké jízdy, převážně příslušníky panského stavu. U lehké jízdy sloužili synové z rodů nižší šlechty, jako byli svobodníci, zemani, vladykové nebo svobodní rytíři, zatímco neurození knechti sloužili v pěším houfci. Jízdní tak tvořili v družině elitní skupinu a pěšáci byli určeni na podřadnou činnost jak v boji, tak v krátkých obdobích klidu. Ostatně dlouhý mír

nebyl ani žádoucí a vlastně ani možný, protože čím větší měl král, kníže, nebo kterýkoliv z velmožů družinu, tím měl větší moc a byl schopen získat větší majetek, případně odrazit útok a ochránit své poddané. Velkou družinu však nemohl držet v nečinnosti, protože by ji tehdejší primitivní ekonomika neuživila. Proto od časného jara do pozdního podzimu táhly ozbrojené družiny z potyčky do potyčky, z války do války, ať už na lokální, nebo celostátní úrovni. A když byla domácí válka v nedohlednu, musel panovník vymyslet pro družinu jinou práci, nejlépe obracení pohanů na křesťanství, protože útoky proti souvěrcům představitelé církve nelibě nesli. Výboj byl tak významným zdrojem příjmů vlastníka družiny, ale rovněž jediný způsob, jak mohl i prostý bojovník získat nějaký majetek. Nejvýnosnější pak byl obchod s otroky, které lovili v dobytých končinách a prodávali do dalekých zemí.

Mezi pracovními povinnostmi cvičil Vražek půl tuctu jinochů v jízdě na koni, střelbě z luku a boji s ručními zbraněmi. Mezi hochy byl rovněž velmi oblíben zápas, ať už holýma rukama, nebo s holí. Ve většině disciplín byl Ostaš šikovnější než větší a silnější Jan. Po každém utkání, v němž měl Ostaš navrch, bylo na Janovi vidět značné rozladění. Své porážky přijímal zlostně a ironicky označoval svého druha za rytíře z Nemanic a žebráckého krále. Ostaš přecházel Janovy výpady mlčky, ale současně statečně čelil jakýmkoliv pokusům o šikanu z jeho strany. V této věci měl oporu ve Vražkovi, který při výcviku nepřipouštěl jakékoliv stavovské rozdíly.

Situace se vyhrotila někdy v létě, při nácviku klání kolby. Když Ostaš již potřetí shodil dřevcem Jana z koně, jeden z přihlížejících čeledínů, ještě docela malý chlapec, se smíchem rozpustile vykřikl:

„Ten panák už se zase válí!“ V tom okamžiku rozlícený Jan vyskočí na nohy a brunátný vzteky vyběhne k posměváčkovi. Přihlížejícímu štolbovi vytrhne z ruky bič a mlátí bezbranného chlapce hlava nehlava. Ostaš vidí, jak hochovi vytryskne po ráně pramínek krve z obočí, seskočí z koně a svým tělem chrání oběť před rozzuřeným násilníkem.

„To stačí,“ vykřikne a rezolutně Jana odstrčí, „rytíř si nevylévá zlost na slabém a ubohém stvoření. Styď se!“ Jan, zaskočen nenadálým zásahem, není schopen slova.

„Jdi z cesty, ty kmáne,“ rozkřikne se na Ostaše, „jak si dovoluješ na mě vztáhnout ruku? Ustup, ať mohu ztrestat toho drzého nevolníka!“ A když Ostaš neposlouchá a dál ho odstrkuje od plačícího chlapce, udeří ho Jan bičištěm do hlavy a znovu, přímo do obličeje. Ostašovi se ponížením zatmělo v očích. Kryjíc si obličej rukou vyrazí proti Janovi. Ten, překvapen nečekaným protiútokem, nestačí reagovat. Ostaš mu vytrhne bič z ruky a rovněž ho udeří do obličeje. Jen letmo zahlédne rudou čáru, která po ráně přeťala Janovu tvář.

Další úder už nestihl, protože zasáhl Vražek.

„Dost!“ vykřikl rozčileně, rázně vkročil mezi chlapce a roztaženýma rukama je oddělil od sebe neprostupnou zdí. „Vy nevíte, že za půtku mezi družiníky můžete jít na katův špalek? To vás život už tak omrzel?“ Zatímco Ostaš stál mlčky se sklopenou hlavou a bičem v ruce, Jan po ráně skrýval obličej v dlaních a kvílivě naříkal. Po Vražkových výhrůžných slovech se otočil a s hlasitým pláčem běžel do hradu. Tam žaloval vrchnímu číšníkovi, že ho napadl a zbil koňák Ostaš, když trestal vzpurného nevolníka. Rudý šlinec v jeho tváři byl pro vrchního číšníka dostatečným důvodem, aby incident nahlásil panu Petrovi. Ten si povolal Vražka jako přímého svědka.

„Řekni po pravdě, rytíři, jak půtka mezi pážaty vznikla, ať mohu viníky spravedlivě potrestat!“ Vražek rozhodil ruce.

„Chlapci se poprali, Jasnosti, jsou mladí, plní síly, ale bez rozumu.“ Pan Petr upřel na rozpačitě se tvářícího rytíře tvrdý pohled.

„Ty víš, že půtky a souboje mezi družiníky jsou zakázány pod ztrátou hrdla. Pokud neřekneš, jak to skutečně bylo, musím potrestat tebe.“ Vražek se podvědomě přikrčil, protože pana Petra znal a věděl, že nemá daleko od slov k činům.

„Nu,“ začal zvolna, „ti dva cvičili klání kolby a Ostaš třikrát shodil Jana dřevcem z koně. Synek tvého mana Duroše, který klání přihlížel, se zasmál a vykřikl nějakou výsměšnou poznámku. Jan vytrhl štolbovi bič a začal to pachole surově mlátit hlava nehlava. Ostaš šel hocha chránit a postavil se před něho. Rozzuřený Jan místo kluka začal práskat bičem Ostaše. Ten mu po několika ránách bič vytrhl a švihl ho také. Jan propukl v nářek a utíkal žalovat. To je vše, Milosti.“

„Zemanský synek vztáhl ruku na syna urozeného pána,“ rozkřikl se pan Petr, „za to ho vydám katovi a posměváčka nech vymrskat metlou, aby si pamatoval, že pánovi se nesmí posmívat.“ Vražek se ještě více nahrbil, ale přesto si dovolil oponovat:

„Pane, prosím tě, dej průchod své milosti a nenič mladý život. Ostaš pochází sice z nižší, ale také urozené rodiny a jeho otec Jurik je vážený zeman a čestný muž. Snažně prosím, dej mu ještě příležitost prokázat tvé Milosti věrnost, odvahu a neobvyklou zručnost v bojovém umění.“

„Je skutečně tak výjimečný?“ otázal se pan Petr nevěřícně.

„Je nejlepší, jakého jsem kdy viděl, pane. Bude z něho skvělý bojovník. Má jen jednu slabinu,“ zaleskly se Vražkovi dojetím oči.

„Jakou?“

„Nesnáší, když se slabšímu nespravedlivě ubližuje.“

„To není slabina, ale rytířská ctnost,“ zabručel vladař a po chvíli váhání smířlivěji pokračoval, „dobrá, když se za něho tak přimlouváš, dám na tebe, ale pokud nebudeš mít pravdu a ten zázrak zase provede nějakou lumpárnu, budete viset vedle sebe!“ a když viděl Vražkův spokojený úsměv, ostřejším tónem uvedl věci do tvrdé reality: „Úplně trestu ale neujde! Katův holomek mu vyplatí třicet ran důtkami, pak na tři dny do temnice a nezapomeň mu říct, že ti vděčí za život. Ty sám vymrskáš metlou nejen toho darebného kluka, ale tak Jana, aby příště nevyvolával spory.“

Vražek se po vynesení verdiktu uklonil a odkvačil rozsudek realizovat. Kluka přehnul přes koleno a naložil mu jich, co se do něho vešlo, ale obzvláště si dal záležet na Janovi, který si po výprasku dlouho nemohl sednout na zadek.

Ostaše čekala exekuce v katovně. Přivedl ho tam mladý rychtářův biřic. Svlékli ho a přivázali na nízkou kozu k tomu účelu určenou, holomek prováděl exekuci a biřic počítal. Hned po první ráně sedmipramennými koženými důtkami, které byly na koncích pro zvýšení účinnosti opatřeny kovovými hřebíčky, se mu objevily na zádech kapičky krve. Bolest byla strašná, ale nejhorší pro Ostaše bylo ponížení, kterého se mu dostalo. Při každé ráně zatínal zuby do dřevěné hrušky, kterou mu holomek vstrčil do úst, aby nekřičel. Jen hekal a v duchu počítal s biřicem. To se mu dařilo až do dvaadvaceti a pak se jeho mysl ponořila do milosrdné temnoty. Holomek měl sice při delikventově mdlobě exekuci přerušit, trestaného oživit a pak pokračovat, aby si to užil, ale když viděl, že biřic nic nenamítá, slitoval se nad Ostašem a výprask dokončil při jeho bezvědomí.