Josef se ponořil do vody i s hlavou a ráznými tempy plaval dál od břehu. Chladivá vlna mu zaplavila rozpálený mozek. Konečně klid! Po padesáti metrech, když unikl z mírně zakalené vody kolem pobřeží, nasadil pomalý, prsařský styl a rozvážnými tempy, s hlavou nad hladinou, plaval k bójce označující konec vyhrazeného prostoru pro plavce. Bylo krásné, letní odpoledne. Nebeské ohniště se již klonilo k horizontu, ale zlaté linky slunečních paprsků ještě s dostatečnou intenzitou klouzaly po azuru oblohy a zabodávaly se do chladivé náruče mořských vln. Italské pobřeží na druhé straně zálivu se dalo v modravém oparu spíš tušit, než vidět.

Z ničeho nic Josefa napadlo, jak by to vypadalo, kdyby záliv přeplaval, spálil za sebou všechny mosty a začal nový život s jinou identitou. V Schengenském prostoru, který zaručuje volný pohyb lidí, by to neměl být problém. Pokud si vzpomíná, identifikační znaky mu dosud nebyly odebrány a tak ho těžko někdo najde.  Myšlenka ho natolik zaujala, že si s ní začal pohrávat a ani si nevšiml, že už minul bójku. Představoval si, jak ho půjdou hledat a na břehu najdou kabelu s tričkem, ručníkem, kroxkami a hodinkami značky Prim. Pomyšlení, že zůstanou neschopni běžného života, klíčky od auta počínaje a heslem k platební kartě konče, mu vyloudilo na tváři cynický úsměv. ‚Jen ať poznají, že život není jen zábava,‘ pomyslel si a rázoval dlouhými tempy k náhle přijatému cíli, k vytouženému břehu svobody. ‚Jak to může být daleko? Pět kilometrů? Nebo deset?‘ Vzdálenost se dala na moři těžko odhadnout.

Josef nebyl žádným excelentním plavcem, ale na necelých osmapadesát byl ve vynikající kondici. Neovládal žádný plavecký styl, ale zato měl výdrž. Na těch pár kilometrů si věřil. Tím, co bude, až dosáhne protější břeh, se v této chvíli nezabýval. Po dlouhých létech spořádaného života, kdy bylo vše dopředu dáno a jednoznačně předurčeno, ho lákal adrenalin nejistoty a rizika. Řadu let zastával významnou a dobře placenou pozici v soukromé firmě, kde byl majitelem ceněn pro své odborné kvality, organizační schopnosti a spolehlivost. Ani po blížícím se odchodu do zaslouženého, postsocialistického důchodu se nemusel obávat poklesu životní úrovně, protože žádný rozumný podnikatel se dobrovolně s takovými lidmi neloučí, a když odejdou do důchodu, zaměstnají je na smlouvu o provedení práce, nebo úplně na černo a ještě ušetří na mzdových nákladech. Navíc byl Josef dobrý hospodář a přes značné rodinné výdaje měl naspořeny dosti velké finanční rezervy. To vše teď hodil s lehkým srdcem za hlavu. Na moment mu přišlo na mysl, co bude dělat večer, na pobřeží neznámé země, jen v plavkách a bez bot, ale okamžitě myšlenku zapudil jako nemístnou a kacířskou. Cestou od bójky proplaval čárou zakotvených lodí. Jednu z nich, bílou jachtu s holým stěžněm a pomocným lodním šroubem, míjel v bezprostřední blízkosti. Všiml si zarostlého chlapíka, který stál na palubě, potahoval z cigarety a netečně ho pozoroval. Ostatní lodě vypadaly jako opuštěné. Muž na jachtě nejevil žádnou snahu osamělému plavci pomoci, nebo mu zabránit v další plavbě na širé moře a tak Josef pokračoval nerušeně dál. Asi po hodině měl dojem, že je někde uprostřed mezi oběma břehy. Byl již částečně unaven, trochu prokřehlý a píchalo ho v levém kyčelním kloubu. ‚Horká káva by bodla!‘ pomyslel si, ale u vědomí, že nápad nelze realizovat, se jím přestal zabývat. Chvíli si odpočal šlapáním vody. Jak se při tom otáčel kolem své osy, měl dojem, že jachta se zarostlým mužem, kterou před hodinou míjel, se poněkud přiblížila k němu. ‚To se mi asi zdá‘, pomyslel si a plaval dál.

 

Na chvíli se vrátíme do doby, kdy Josef protínal čáru zakotvených lodí. Tarik, ten zarostlý chlapík střední postavy a neurčitého věku, co s cigaretou v ústech netečně pozoroval Josefa z paluby jachty, se o osamělého plavce nezajímal jen zdánlivě. ‚Kam se ten blázen na noc hrne?‘ pomyslil si a chvíli pozoroval hlavu, komíhající se ve vlnách. ‚Ále co, jeho problém a moje zbytečná starost.‘ Po chvíli mu to přece jenom nedalo, naklonil se do podpalubí a zavolal na svého kolegu, hovícího si na skrovném lůžku s rukama za hlavou:

„Ari, mohl bys jít na chvíli nahoru?“

„Co zas máš?“ otázal se nevrle světlovlasý dlouhán s rukama jak lopaty a s vykulenýma, modrýma očima.

„Pojď! Honem! To jsi ještě neviděl. Nějaký rapl se vydal, teď večer, na moře. Zajímalo by mě, kam má namířeno.“ Ari se vyhrabal na palubu a s dalekohledem u očí, hledal na hladině hlavu osamělého plavce.  

„Už ho vidím! Zdá se, že plave na druhý břeh do Itálie.“

„Já si myslím, že je to sebevrah, nebo blázen. Vsaď se, že do hodiny bude krmit ryby.“

„Ba ne, kamaráde, ten to má v makovici srovnané. Plave za svým cílem. Ten to zvládne!“

„Sázím týdenní výplatu, že půjde ke dnu.“ Ari se na okamžik zamyslel, jakoby zvažoval svoje vyhlídky na výhru.

„Dobrá, tak o pět set euro, že doplave ke břehu,“ přistoupil po chvíli na sázku. Předal dalekohled kolegovi, zapnul motor a loď pomalu vyplula za člověkem s nejasnými úmysly, který evidentně pokouší svůj osud.

 

Po dalších deseti minutách ucítil Josef pod hladinou proud, který směřoval od zátoky na širé moře. Z počátku to byl jen náznak, který však každou minutou zesiloval, přinášel z hlubiny studenější vodu a bránil Josefovi v pohybu vpřed. Nepůsobil přímo proti němu, ale z boku a unášel ho na volné moře, kde už nebylo pobřeží v dohledu. K tomu začal ve stejném směru foukat vítr. Ten zvedal nad hladinu miliony slaných kapiček, které smáčely Josefovi obličej. To mu bylo dvakrát nepříjemné, protože vodu na obličeji neměl rád. Pálily ho oči, které musel neustále zavírat a v ústech cítil protivnou chuť soli. Po další hodině zoufalého boje s vodním živlem byl Josef vzdálen od obou břehů víc, než na začátku plavby. Byl již silně unaven, dá se říci vyčerpán, ale bojoval dál, jako lev. Přece neskončí jeho pouť dříve, než začala a ještě k tomu tak hloupě. Utopení v moři, hned na počátku cesty za absolutní svobodou, mu připadlo stejně trapné, jako když vojáka, druhý den po uzavření míru, přejede auto. Znovu se otočil a uviděl jachtu přibližně ve stejné vzdálenosti, jako předtím. ‚Už mně asi hrabe. Vidím fatu morgánu,‘ usoudil, ale vnitřní hlas naléhal dál: ‚Možná by stačilo zavolat!‘ Zkusil to, ale bylo to marné. Z prochladlého hrdla vycházelo jen jakési chrčení. Otočil se a plaval dál.

Najednou ucítil křeč v zimou ztuhlých nohách. Začala dole v prstech a plíživě se šířila nahoru do lýtek a stehen. Křečí se Josef bál, protože jimi občas trpěl a nedovedl si představit nic horšího, než tělo zkroucené nesnesitelnou bolestí, neschopné pohybu. Se zchromlými dolními končetinami se začal potápět. Otočil se na záda a pokoušel se uvolnit zkřentnělé nohy, ale jeho zoufalá snaha byla marná. Jen každá další vlna mu zaplavovala obličej a brala poslední zbytky dechu. Opět se snažil plavat, ale síla ochablých paží nestačila udržet tělo na hladině. Další vlna se mu převalila přes hlavu. Dvakrát, třikrát se ještě vyhoupla z vody ven, ale pak zmizela definitivně. Josef již necítil sůl ani v očích, ani v ústech. V srdeční krajině se mu rozlil blažený pocit úlevy, jako když po dlouhém trápení přijde vysvobození. V zastřeném vědomí uviděl krásnou ženu se zářivým úsměvem. Vzala ho za ruku a prováděla sadem kvetoucích třešní. Bíle oděné stromy stály, plné očekávání, jako nevěsty před oltářem. Josef cítil vůni květů a slyšel jen jemné bzučení včel.